Ucházím / Black Spirit Rose - Split Kontrakultura

	Typ:	CD
	Rok vydání:	2009
	Label:	Papagájův Hlasatel records
	Délka:	00:00
	Autor:	Roman
	Hodnocení:	10.0/10
	Odkaz:	http://www.phr.cz
	Datum vložení:	17.12.2009

      Konec roku na krku a na stole ještě žhavá stříbrná placka. Co nevidět bude takový ten čas bilancování a žebříčků pochybných hudebních kritiků, co že  komu za tento rok nakopalo prdel, vymačkalo koule apod. Osobně se musím přiznat, že i když jsem letos slyšel snad nejvíc aktuálních tuzemských nahrávek za celý život, tak toho co mi přivodilo stavy posluchačského orgasmu zase tolik nebylo. A pak najednou „Prásk!“ a s koncem roku přichází nečekaný úder do palice.
       Cédéčko, které vydal Papagájův hlasatel  je splitem dvou Prachatických kapel. Než se pustíme do samotné muziky je třeba pochválit obal. Sice to není nic, co by na první pohled praštilo do očí, ale titulka vás o to víc zaujme při podrobném zkoumání. Navíc pokud hodnotíte obsah podle obalu, tak můžete být docela snadno zaskočeni. Kdyby tento obal měla nějaká temná kytarová kapela, tak by to ladilo, ale …
      Jako první se představí  známější Ucházím, kteří už naše sluchovody týrají přes (úctyhodných) patnáct let. Stejně jako na jejich posledním albu „Edice 15 - Separace průtokových poznatků" jsem bezmezně nadšen. Kapela nachystala tři songy z vlastní kuchyně a tři covery. Co se týče vlastních výtvorů, tak čekejte tu tvrdší tvář z poslední desky. Úvodní „Odsouzeni k doživotí ve tmě“ je pecka jakou u nás dokážou zahrát jen Ucházím a možná Insania, kdyby hrála punk :) První předělávka je od legendární Kritické situace – „Podivná ZOO“. Ač velký fanda „kritické“ tohle mi nakopalo koule a budu se rouhat víc než jindy, ale tohle má větší šťávu než originál. „Jak řvou ovce“  je náser jako svině s výraznou melodickou linkou. Kapela se v bookletu otevřeně přiznává, že úryvek textu čórla Michalu Horáčkovi, ale já si upřímně myslím, že asi nebude moc lidí, kteří to poznají. Další cover je od Šanova a není to nic menšího než „Nahnáno“. Budu se opakovat, ale tento cover si s originálem vůbec nezadá! A ten hlas je ještě jízlivější než bývá u Teplických zvykem. Je vidět, že Ucházím dokážou covery udělat po svém a svěže, a ne jen bezduše přehrávat jako bývá často v kraji zvykem. Poslední song z vlastní zahrádky „Kdo se směje naposled“ je zase další jedovatá pecka. I ta vykradená vybrnkávačka od Už jsme doma tam sedí jako prdel na díře! (Ke cti kapely svědčí fakt, že se k tomu v bookletu opět přiznala – to kdyby dělal každý :) Poslední předělávka je od Modrých Tanků, tady mám problém, protože tuto kapelu jsem nikdy moc neposlouchal, takže těžko srovnávat s originálem, ale dobré to je – to jo! Za další pozitivum považuju hostující ženský vokál, který krásně koresponduje s Paayovým nasraně jizlivým hlasem. Ucházím nasadili laťku tak vysoko, že po nich může přijít už jen Jelena Isinbajevová.
     Ovšem dech mi vyrazilo to, že přišla!  Sice v jiném kabátku než jsem čekal, sice z úplně jiné strany a v úplně jiné náladě, ale přišla a mi spadla brada! O Black spirit rose jsem netušil vůbec nic, i když kapela už taky hraje pět let, ale o to víc jsem byl překvapen. Ne, nečekejte punk, nečekejte hardcore – nic takového! Pokud bych měl nějak hudbu této formace nějak popsat, tak je to takový recenzentský oříšek. Cítím v tom veliký vliv starých českých „androšských“ kapel, jemnou chuť kytarové muziky a místy neuvěřitelnou porci gradace v tématech písní. To vše podtrženo kvalitními texty jako ze sbírek undergroundových a buřičských básníků. Když jsem na bandzone kouknul na fota kapely, tak mi opět spadla brada až na zem. Nejednalo se totiž o staré týpky dlouhých vlasů a vousů, ale o relativně mladé kluky max. do 25 let. Jejich hudbu navíc posouvá do jiné roviny saxofonista a klarinetista v jedné osobě. Vše je pak zabaleno do zcela kompaktního hávu a moderního zvuku. Nebudu hodnotit jednotlivé songy jako u Ucházím, protože jak jsem psal celá nahrávka Black spirit rose působí jako celek. A z žádné písně nemám pocit, že by převyšovala ostatní. Každý vál má svoji stavbu a postupy, ale pořád to jako celek výborně šmakuje dohromady a strašně mě to baví. Dokonce i cover od Olympicu (kapely, kterou  osobně nemůžu ani cítit) „Ikarus blues“ nějakým podivným kouzlem do této rovnice zapadá. Frajersky jsem si poslechnul originál od českých rockových zombií  a …no, nedoposlouchal jsem ho.
     Jisté je jedno, pokud nemáte rádi kapely co hrajou jako každá jiná, tak tohle splitko by vás mohlo potěšit.  Pokud máte rádi zajímavou a muziku snažící se o originální přístup a dobré texty, tak duo Prachatických kapel to splňuje.

CD je k dostání na www.phr.cz.